Pandemické časy ředí člověčinu. Ale člověčina vesele mutuje dál.

„Prosím, hledám takovou vodu po holení se zlatým odznakem.“

„Versače?“

…

Před Vánocemi se lidé vrátili do obchodů, a tak se dalo znovu zaslechnout kouzlo nákupních rozhovorů. Snad se tento pán dostal ke své kolínské a prodavačka mu mohla na kase vhodit do tašky vzorek.

Možná se pokusil o vtip, něco k pandemickému režimu, který ředí lidi třeba v parfumerii, ale ne u regálů s rohlíky. Nebo k počasí, protože v Bratislavě letos bílá zima trvala od úterý do pátku.

Spisovatelka Verona Šikulová si před časem stěžovala, že pro mobilní telefony vymizel žánr drobných rozhovorů z dlouhé chvíle. Například v meziměstských spojích. Lidé nehledají rozptýlení mezi spolucestujícími, protože jej najdou na displeji.

Pro spisovatelku je to vážné omezení v práci, neboť přichází o zdroj humorných řečí. Když slovo dá slovo. Na klišé se naváže něco nového, možná jen přízvuk, nějaký frk a drobná situace. A ona si to ráda zapamatuje. Odvine od tohoto momentu příběh, možná přímo román.

Během pandemie jsme se těžko dostali k náhodnému slůvku. I když tržnice v Malackách to vidí optimisticky. „Tecina, jak se máte?“ „Ná, stále lépe, mne nenaserou!“ hlásila zpoza pultu.